Lámání chleba

Kapitola desátá. Vypadalo to, že se věci začínají obracet k lepšímu. A částečně to byla i pravda. Po dvanáctidenním nuceném azylu v Aldrinově "zahradní kanceláři" jsme se konečně mohli přestěhovat. A také Lindě se ulevilo. Devětatřicetistupňové horečky po dvou dnech pominuly. Přesně jak předpovídal Tomáš.

Bydlení nám téměř ze dne na den pomohla zajistit Noého přítelkyně Paulina, resp. její spolupracovníci z ministerstva kultury, kde se projekt United Vision těší podpoře na místě úplně nejvyšším, ministerském. Když jsme téměř po dvou týdnech uviděli místnost s postelemi a klimatizací, zavládla euforie. Na její vlně jsme se vezli několik příštích dnů.

Když prvotní nadšení pozvolna vyprchalo, začalo nás zajímat, jak to bude s financováním stravy. Kontrakt s městem, po počátečních prodlevách již konečně podepsaný starostou, jasně říkal, že nám za výuku bude hrazeno ubytování a jídlo. Ubytování se naštěstí podařilo zajistit cestou přes ministerstvo kultury, na město tak zbývalo jen slibované zajištění stravy.

V Bacalaru jsme přitom pracovali již třetím (!) týdnem a faktická podpora od města nebyla stále žádná. A to i přes značné nasazení Noého, který s námi, i sám, obcházel úřady a trpělivě obvolával úředníky, kterým navrhoval možné scénáře dalších řešení. Byl to nekonečný a nervydrásající proces. Pro Evropana něco jen velmi těžko pochopitelného.

Po celém týdnu Aldrinova marného snažení se nám v pondělí konečně podařilo zastihnout pana X, úředníka který měl mít faktické zrealizování formy stravování na starost.

Nejprve si důkladně přečetl celou smlouvu s United Vision. Následovalo několik telefonátů, pravděpodobně ověřujících, jestli už o nás v těchto končinách skutečně někdo něco slyšel. Většina kurzů již byla přitom rozběhnutá a my zde vyučovali v šesti skupinách více než sto místních lidí.

Na závěr druhého telefonátu do aparátu pronesl slova, která mi v uších znějí ještě teď: "Takže všechno záleží jen na mně? Co když se rozhodnu, že ne?". Při této větě na nás sice spiklenecky mrkl, ale vzápětí opět nasadil smrtelně vážný výraz. Polilo mne horko. Měli jsme v ruce smlouvu podepsanou starostou, která slibovala zajištění ubytování a stravy od 18. srpna. Bylo 3. října. Schůzka byla ukončena s tím, že se máme vrátit druhý den.

Noé nám poté pomohl vypracovat vlastní, konkrétní návrh řešení stravování. V úterý jsme jej měli zanést na úřad s jasnou instrukcí nenechat se odbít za žádných okolností. Předložili jsme kalkulaci a bylo nám řečeno, že se odpoledne pan X sejde přímo se starostou a další den se máme dopoledne zastavit pro odpověď.

Druhý den dopoledne jsme ale pana úředníka hledali marně. Prý odjel a nikdo pořádně neví, kdy se vrátí. Můžeme to prý ale zkusit odpoledne. Byl to pech. Pochodovali jsme do centra skoro půlhodinu a vracet se zpět domů, když jsme odpoledne stejně museli vyrazit učit do Buenavisty, nemělo smysl. Sekretářka se na nás omluvně usmála se slovy, abychom tedy přišli ve čtvrtek ráno.

Autobus do Buenavisty nám ujel, řidič si nás patrně nevšiml, neboť na zastávce ani nezastavil. Museli jsme se tak vydat pěšky až k hlavní silnici a tam doufat, že v některém z projíždějících mikrobusů budou dvě volná místa. Jak takové čekání na mexické křižovatce vypadá, jsme pro vás natočili. Dlouhá chvíle byla nejen Pepovi.

videospot - mexican crossroad life ...

Do mayské vesničky jsme dorazili už značně unaveni. K mému rozhořčení dorazila na pokračování kurzu dospělých jen hrstka studentů. Atmosféra na první hodině byla přitom fantastická. Byl jsem velmi zklamán. Přítomnost dvou nových, starších studentů, situaci jen zhoršila. Sotva uměli psát a práce s nimi byla bohužel beznadějná.

videospot - hardwork in Buenavista I. (filippo)

videospot - hardwork in Buenavista II. (students)

A tak jediným pozitivem celého dne zůstal nadšený povyk nejmladších Lindiných studentů z prvního stupně indiánské základky. To jsou hodiny, které vám vlijí krev do žil, když se nic ostatního nedaří.

videospot - Buenavista, kids, conversation with pepa 2nd lesson ...

I následující den dopoledne jsem se vydal do centra města na úřad. Cestu už jsem znal zpaměti. Dalších třicet minut chůze po asfaltové silnici pod palbou žhnoucích paprsků. A znovu podobný výsledek a potupný návrat s nepořízenou. Pan úředník má právě velmi důležité jednání a nemůže mne přijmout.

Začala mi docházet trpělivost. Trval jsem na tom, že s ním potřebuji mluvit, že takto už to dál nejde. "Dobře, přijďte tedy mezi čtvrtou a pátou odpoledne", pokývala soustrastně hlavou sekretářka. Cestou domů jsem přemýšlel, zda-li nebude lepší to tady prostě zabalit a vyrazit jinam. Očividně nás tu nikdo nebere vážně.

Odpoledne mi na cestu do města půjčil bicykl náš nový kamarád a soused Jimmy. Sympatický šestačtyřicátník z Oregonu, který tu žije již pět let. Seznámili jsme se s ním teprve před pár dny. Pozval nás domů a vyprávěl několik historek o tom, kterak se tu se svojí ženou snažili místním pomáhat a pokaždé jejich úsilí přišlo vniveč. Jeho žena to letos v květnu vzdala a vrátila se zpět do Států. Jimmy a jeho přátelé byli vůči možnosti, že se skutečně dočkáme zajištění stravování od města, velmi skeptičtí a hlavně Jimmy se snažil hledat alternativy, jak nám v naší situaci pomoct.

Na kolo jsem usedal s rezignovaným úsměvem. Konečně se tu objevil někdo, kdo nám rozumí. Člověk západního smýšlení. Někdo kdo může chápat, jak se po třech týdnech téměř každodenního doprošování s nulovým posunem vpřed cítíme. Tušil jsem, že do města stejně vyrážím nejspíš zbytečně a začínalo mi to být jedno. Prostě to tady zabalíme.

Když jsem na úřad přijel, bylo mi řečeno, že pan X má jednání a že mám tedy počkat. Po dvaceti minutách ale přišel jiný úředník a sdělil mi, že pan X právě odjel a že se mohu vrátit druhý den ráno. To tady prý určitě bude. Můj další návrat s nepořízenou něpřekvapil ani Jimmyho, ani Lindu.

V pátek ráno jsem na úřad dorazil již po půl deváté. Pan X prý do práce zatím nedorazil, a protože má flexibilní pracovní dobu, nikdo mi nemůže říct, kdy vlastně přijde. A tak jsem se rozhodl setrvat. Po hodině a půl jsem se konečně dočkal.

V kanceláři jsem vyjádřil přání, abychom si nalili čistého vína. Pokud o naši práci město nestojí či nemá peníze, aby dostálo svým závazkům, je to OK a my se přesuneme jinam. Jen to potřebujeme vědět. Nelze tu donekonečna čekat, pracovat a ještě si muset hradit stravu z vlastní finanční rezervy. Nejde ani tak o nás, jako o příští dobrovolníky, které by do těchto podmínek nebylo možné posílat. Požádal jsem pana X, aby osobně promluvil se starostou a my se po víkendu dozvěděli, máme-li zůstat či máme-li zrušit rozběhnuté kurzy a stěhovat se připravovat půdu jinam.

Pan X provedl několik telefonátů, aby zjistil, že náš návrh realizace stravování leží od pondělí pod hromadou dalších papírů na sekretariátu starosty. Prý se to poněkud zašantročilo, ale teď už se to začne skutečně řešit. Mám si zavolat v pět odpoledne, abych zjistil, co dál.

E-mailem jsem vysvětlil kolegům v ČR situaci a poprosil o návrhy dalších, krizových řešení. Noého jsem požádal, aby panu X zavolal odpoledne on.

V pět hodin mu ale telefon nikdo nezvedl ...

---

www.UNITED-VISION.org