Přílet do bouřky a Mexico City

Kapitola čtvrtá. Bezmála dvanáctihodinový let z Amsterdamu ve výšce 10.000 m.n.m, rychlostí 1.000 km/h, probíhal bez problémů až do svého velkého finále. Do nejlidnatějšího města světa (odhady uvádí 30 - 40 milionů obyvatel) jsme přilétali za doprovodu paprsků zapadajícího slunce.

Když jsme se ale začali stáčet k letišti, okénko z něhož jsem se díval na nahňácané baráčky táhnoucí se neúhledně do všech možných i nemožných směrů, se zničehonic zakalilo proudem vody. Letadlo sestoupilo do mraků, rázem nebylo vidět vůbec nic.

To už jsme nemohli být víc než jen pár stovek metrů nad zemí. Vlevo od letadla se několikrát hrozivě zablesklo. Sestupovali jsme přímo do náruče tropické bouře, jež vrcholila nad letištěm. S dalším zábleskem, jež z mlhy alespoň na zlomek vteřiny vysvobodil mrakodrap po našem levoboku, jsem pocítil náhlé vtlačení do sedadla a zvýšenou aktivitu motorů. Pilot se rozhodl přistávací manévr přerušit a z bouřky vyletět.

Obkroužení města a zaujmutí vhodné pozice pro druhý přistávací manévr zabralo zhruba půlhodinu. Z výšky byly na ulicích patrné obří kaluže, důsledek krátkého, leč intenzivního lijáku. Přistání naštěstí proběhlo úspěšně a my vkročili na mexickou půdu. Linda úplně poprvé. Všimli jsme si, že se rychle začíná stmívat.

Na letišti jsme si vystáli i na mexické poměry dlouhou frontu a s obavami odevzdali vyplněné imigrační formuláře úředníkovi za přepážkou. V duchu jsem se modlil, aby neměl proti údaji 180 dnů pobytu výhrad. Když nás nechal projít, spadl mi kámen ze srdce. O chvíli později jsme sice zjistili, že mi nepřiletěl batoh, přesto to neměl být velký problém, neboť jen nestihl rychlý přestup v Amsterdamu. Vystál jsem si tedy další frontu a užil zařizování a dohadování nápravy s letištním personálem.

Náladu mi spravilo až zjištění, že na nás na letišti trpělivě čeká Rebecca, u které jsme měli strávit první aklimatizační dny. Už byla tma a pršelo. Po téměř hodinové cestě metrem jsme nakonec kvůli dešti a mnohakilogramové bagáži využili i služeb taxislužby. Z mexických taxíků mám panickou hrůzu. A to se vůbec nepozastavuji nad způsobem jejich jízdy, ze které bylo Lindě mdlo ještě dlouho po příjezdu k Rebe. Určitě tomu věnuje pár zmínek na svém blogu.

Pobyt u Rebe proběhl bez problémů. Jedno dopoledne nás provedla po Coyoacanu (jedna z lepších a bezpečnějších čtvrtí), kde bydlí. Zašli jsme na naše první mexické jídlo na místní

tržnici. Míchaná vajíčka, fazolová kaše, tortilly, pálivá salsa, k tomu čaj a džus. Vše v balíčku "snídaně" za cca 80Kč. Porce byla víc než slušná, a protože jsme snídali ve dvě odpoledne, další jídlo už jsme ten den nepotřebovali.

Prošli jsme si pár zajímavých míst, o kterých Rebe ráda a zapáleně mluví, neboť jsou spojeny s původní indiánskou kulturou. Vyslechli jsme si mnoho zajímavých příběhů, které zná do hloubky málokdo. Rebe studovala historii a sociologii, takže je z vypravěčů nejpovolanějších.

Nečekejte ale velkolepé památky z turistických průvodců. Místo nich nám Rebe ukázala dům Malinche a několik původních kostelíků, nyní pro svůj indiánský původ spíše v dezolátním stavu.

Mexico City, město z něhož jsem míval nepopsatelnou hrůzu, mne příjemně překvapilo. Snad to bylo tím, že jsem se v něm, na stejných místech, ocitl poněkolikáté, snad tím že jsme se všude pohybovali ve dvou. Najednou mi nepřišlo děsivé a nebezpečné, naopak

u mne převládaly euforické pocity z návratu na místo, kde to znám. Začal jsem si připadat jako poloviční Mexičan. Lidé byli příjemní, ochotní a pozorní. Kdykoli jsme vypadali bezradní, byla nám nabídnuta pomoc. Podobná slova byste v mých článcích z předchozích let hledali marně.

Je ale pravda, že jsme se po městě pohybovali minimálně a večer vůbec ne. Byly to také dny velkolepých oslav Dne Nezávislosti, takže v dopoledních hodinách, kdy jsme většinou do města vyráželi, byly ulice a metro poloprázdné. Během odpoledne jsme většinou psali články na blogy nebo upravovali fotky. Podnětů bylo mnoho po pár minutách na ulici.

Z důvodu sedmihodinového časového posunu nás přepadávala únava již po obědě. Hlavně Lindu, která tento šok zažila poprvé. Kombinace časového posunu, jetlagu, nevyspání po 20tihodinovém přesunu z Evropy, vysoké nadmořské výšky (přes 2.000m), brutální kontaminace ovzduší, zcela odlišného jidla a stresu z úplně neznámého prostředí vykonala své. Každým dnem si ovšem tělo zvyká víc a víc, a tak lze proces prvotní aklimatizace snad považovat za úspěšný. Pobyt v Mexico City jsme zvládli. A oběma se nám ulevilo.

Jedinou vážnější komplikací tak zůstaly potiže s batohem. Ten totiž nedorazil ani druhý den. Byla kolem toho spousta zmatků, telefonátů a vyřizování, ale nakonec se ke mně věci dostaly. Bez pomoci Rebeky by to však bylo celé mnohem těžší.

V neděli odpoledne jsme pak nasedli do letadla a vydali se vnitrostátní linkou směr Chetumal. Teprve tam začne naše velké, šestiměsíční dobrodružství ...

---

www.UNITED-VISION.org