13) Fiesta na přivítanou

Již z předchozího článku je zřejmé, o koho se tu mohu opřít, od koho mohu očekávat podporu. Samozřejmě od těch, které znám z loňska a které nyní mohu vyučovat v kurzu pro pokročilé.

merendafilippo

Pracovat s nimi je radost. Před rokem jsme společně začínali anglickým pozdravem, dnes si jsou schopni číst lehčí anglicky psanou literaturu.

Eli a její představení své rodiny

http://www.youtube.com/watch?v=Cu_3KZUPoQw

Klíčovou postavou je, většině z vás dobře známý, Galdino, jež bydlí nedaleko. Čas od času mne přijde večer navštívit, zkontrolovat, jestli mi není smutno či něco nechybí, prohrát v šachách, zafilosofovat si nad „fungováním světa“ nebo si zapařit PSA (mrkám na Žakyse ...). Krom textilu nyní prodává i vodu, takže ani já žízní netrpím.

Stránka Galdina včetně videopozvánky za ekoturismem do Huasky

http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration/albums/showpic.dml?album=1091331&picture=16787591

Stanete-li se něčím kamarádem, automaticky se stáváte přítelem celé rodiny, jejich dům je i vaším útočištěm. A tak mne z dálky uctivě zdraví tatínek, bráškové, babička, tetičky, strýcové, sestřenice, bratranci a samozřejmě maminka. Tu také vyučuji. Od všech můžete čekat maximální podporu, ať již morální či materiální. Jste prostě součástí rodiny.

A tak když jsme sháněli učebnu, navrhl Galdino svůj stánek v průchodu, který naštěstí trumfla maminka nabídkou svého malinkého pekařství, jež využívá pouze o víkendech. Je to všeho všudy 16m čtverečních, ale má to alespoň stěny a přenosná tabule se tam vejde.

Jedna z prvních konverzací v „pekařství“

http://www.youtube.com/watch?v=WTVq6ceE6ko

Hned druhý den po příjezdu mne vzal můj kamarád na rodinnou oslavu, 49. narozeniny své tety. Na následujícím videu můžete vidět, jak taková malá mexická rodinná sešlost může vypadat.

Slavnostní oběd v rodinném kruhu

http://www.youtube.com/watch?v=ipa1foatA1o

Po pár dnech v Huasce jsem se rozhodl zajít pozdravit své pokročilé studenty k milionáři Jaimemu, který je nyní vyučuje, a při té příležitosti domluvit termíny výuky se mnou. Původně jsem počítal, že si Jaime bude chtít po tři čtvrtě roce od vyučování odpočinout (již má svá léta) a že tedy převezmu studenty zpět já. Holomek jeden se ale oveček, jež jsem mu před 9 měsíci bratrsky přihrál, vzdát nechce, a tak mají nyní angličtinu dokonce 4x týdně. Pacholek zarputilej.

Velice vřelého přivítání se mi dostalo od jeho ženy Inés. Ne že bych si dostatečně nevážil Jaimeho herdy do zad, až ve mne hrklo, ale objetí subtilní Mexičanky vzrůstu žáka páté třídy bylo pohlazením po duši.

Neváhala ani chvilku, označila můj příjezd za malý zázrak a dotázala se přítomných, zda-li mi již uspořádali přivítací párty. A jelikož odpovědí bylo nesmělé pokrčení ramen, na místě se rozhodlo, že oslava proběhne za týden ve středu od 12:30 v mém příbytku na kopci za vesnicí.

A tak se stalo, že jsem od rána zametal, smýčil, drhnul a leštil. Den předtím se totiž po mé verandě prošlo stádo ovcí. Termín „prošlo“ není úplně přesný, neboť kdyby zůstalo jen u toho, nemusel bych strávit dvě hodiny s koštětem a kbelíkem vody. Nicméně ve 12h bylo hotovo.

A ve 14 (!) dorazili hosté. Četa žen v mžiku nemilosrdně obsadila kuchyň, jež proměnila ve velkovývařovnu. Mým novým studentem v kurzu pro pokročilé je řezník Hugo, takže jsem maso rozdával ještě tři dny poté.

My muži, páni tvorstva, jsme se na verandě oddávali chytrým řečem, tak jak se na místní poměry sluší a patří. Během půl hodinky jsme zhodnotili politickou situaci, problematiku globálního oteplování včetně důsledků neratifikace kjótského protokolu a vůbec všechno dostatečně důležité. Jen tu a tam nás z kuchyně vyrušil nevhodný dotaz týkající se toho, zda-li mám koření a podobné nesmysly. Jasně že ne.

Tým v kuchyni přesto zaválel, a tak se mohlo začít hodovat.

Bylo toho hodně a bylo to skvělé. Coby dobře vychování muži jsme chválou nešetřili. Jak nemám oslavy rád, tahle se mi líbila. Byla pro mne. Užíval jsem si to. Pozornost byla upřena k osobě navrátivšího se učitele, s lehkostí, glancem a vtipem jsem odvracel dotazy týkající se mého setrvání navždy.

Nálada byla tak skvělá, že Jaime (na pokyn Inés ovšem) začal blahořečit ženské pokolení, aniž by kdokoli zaprotestoval. Ženy jsou prý inteligentnější, emočně stabilnější, šikovnější. Nechtěl jsem ani z hecu oponovat, ani podpantoflácky přikyvovat, a tak jsem se alespoň prohlásil skoroženou.

Jaime je chytrý a zkušený muž. Po hostině jsme sice byli demonstrativně nahnáni polichocenými dámami do kuchyně, ale po pořízení dokumentačního snímku, jsme byli opět propuštěni „na svobodu“. Ten kdo mne zná, neuvěří, že jsem skutečně naléhal, aby se úklid a mytí hory nádobí nechalo na mne. Naléhal, opravdu naléhal, ale marně.

A tak zatímco se v kuchyni oháněl i Galdino s Hugem, vedli jsme s Jaimem důležité řeči o „umění“ a mlsně zírali na vpravdě skvostný dort, který před nás strategicky narafičila sama jeho autorka Ivonne. Jedl jsem už spoustu lahodných záležitostí (rozmazlen bravurním uměním maminky a sestřičky), ale na tuhle budu ještě dlouho vzpomínat.

Čas pokročil a ti, co mi párty připravili, zmizeli stejně rychle jako se objevili. Zůstala po nich naklizená kuchyň, kytička ve váze, hora masa v ledničce a tři čtvrtě lahodného dortu. A těžko popsatelný pocit v srdci. Ještě chvíli jsem stál sám na zápraží a díval se směrem, kde mi moji studenti a přátelé zmizeli z dohledu. U nohou mi vrněl kosti okousávající Tobi. Osaměl jsem, bylo mi teskno, ale tak nějak krásně.

Mám tu skutečné přátele, lidi z jiného kontinentu, kultury, odlišného vyznání, pro které ale něco znamenám. Kterým na mně záleží a kteří mi to dávají najevo dnes a denně. Ne že by po mne v Evropě pes neštěknul, ale tohle byla párty skutečně od srdce. A jenom pro mne.

Wow.