7) Chinan"checo" mezi svými

Autobus se po hodině cesty konečně dokodrcal k důvěrně známému mostu. Do internátu Cecachi chybělo dojít pár set metrů. Vychutnával jsem si pocity návratu na místo činu a hořel nedočkavostí. Vřelá objetí byla tak blízko.

Josefa - Chepafilippo

O mém příjezdu do vesničky na konci světa věděl málokdo. O to spontánnější byly reakce. Sestry salesiánky vítaly ztraceného syna úsměvy, objetím a vřelým slovem. Učitelé pevným stisknutím pravice a mladé slečny vřískotem a padnutím kolem krku. K slzám nebylo daleko ani na jedné straně.

Po obědě jsme se s Evou vydali do vesničky za řekou. Zde o mém příjezdu neměl ponětí už vůbec nikdo. Procházeli jsme cestou tak důvěrně známou a já se mezi kolemjdoucími indiány snažil rozeznat první povědomé obličeje. Najednou mi to začalo docházet. Už jen to, že jsem se po půlroce dokázal vrátit do vesničky na druhém konci světa, bylo malým zázrakem.

Splnil jsem slib, jež jsem svým přátelům dal. Ale až za pár dní odjedu, život Chinanteků půjde dál stejně jako šel posledních šest měsíců. Lidé přijíždějí a zase odjíždějí, takový je ráz našich životů. Vzpomínky zůstávají, ačkoli i spoustu z nich zanese prach času.

Procházeli jsme Rio Mansem a mně se zdálo, že se na mne uctivě usmívají i lidé, jež jsem neznal. Nejdojemnějšího přivítání se mi dostalo samozřejmě od studentek v pokročilém věku. 

Doňa Hela, Miquelina a samozřejmě Josefa. Výkřik, několikavteřinové objetí, v oku jiskra dojetí z návratu ztraceného syna. Ten kdo indiánskou horkokrevnost a vřelost nepoznal na vlastní kůži, jen těžko pochopí.

Šest měsíců jsem strávil na jiném kontinentu. Pro lidi z Rio Mansa je už návštěva hodinu vzdáleného města událostí. Opravdová přátelství ale nelimitují kilometry. Když jsem před třemi měsíce poslal e-mailem vřelé pozdravy celé vesnici, vyhlásila to Josefa obecním rozhlasem. 

Je mi stydno. Pohodlný život v Evropě mne téměř nechal zapomenout, jak intenzivní pocity štěstí jsem zde prožíval. A na opravdové přátele by se zapomínat nemělo.