36) Pokus o výstup na 3. nejvyšší horu Mexika

Po nočním desetihodinovém přejezdu do Mexico City jsme se s Karlosem, znalcem hor a příznivcem projektu CommUNITY inspiration, rozhodli vyrazit zdolat zdejší pětitisícovku. Třetí nejvyšší horu Mexika, sousedku aktivního čoudícího vulkánu Popocatepetlu, Iztaccihuatl. Tyčí se do výšky 5.230 m.n.m. Den předtím jsme se ještě cachtali v moři, tedy nadmořské výšce 0.

Popocatepetl ... filippo

Relevantních informací jsme měli pomálu. Stejně jako vybavení. Já navíc úplně bez zkušeností. Zdolání Ještědu před pěti lety za průpravu na vysokohorskou turistiku nepočítám. Tím, že se ale Helen rozhodla této expedice nezúčastnit, trošku mi s výbavičkou pomohla. Půjčila mi druhý spacák, těžké boty do sněhu i pořádnou bundu. A vyrazilo se.

Dorazili jsme do městečka, ve kterém mělo být možno do 18h získat povolení ke vstupu do národního parku. V půl páté již bylo zavřeno. Inu Mexiko. Máme se dostat do hor a tam povolení dostaneme na nějaké boudě.

Ani jsme se nestačili zeptat, kterak se do 20km vzdáleného místa dostaneme, když u nás zastavil chlápek v bílém autě. A prý kam že máme namířeno. Že nás tam zaveze. Vzpomněl jsem si na varování Mirka Valeše, zcestovalého člověka, specialisty na Latinskou Ameriku: „Dávej si bacha na lidi, co nabízejí pomoc sami od sebe. Spíš si o pomoc vytipované lidi sám žádej“.

Potřebovali jsme si ještě nakoupit zásoby, což pro chlapíka nebyl problém. Prý počká. Když jsme se vrátili, do té doby docela sympatický týpek začal vypadat opile. Uklidňoval nás, že se vůbec nemáme čeho bát. A pak donekonečna opakoval, že nenávidí Američany. Ohledně ČR toho věděl docela dost. Jeho táta byl starý socialista.

Bylo nám záhadou, jak se mohl nacamrat během našeho čtvrthodinového nákupu. Když jsme míjeli jednu odbočku, překvapil nás informací, že ta vede tam, kam potřebujeme, ale že nás nejdříve zaveze k němu domů. Chce sdělit manželce, že se vrátí později. Prý by mohl i zavolat, ale to že se mu nechce. Přemýšlel jsem, kam nás asi tak může vézt a kdo tam na nás může čekat. Během našeho 15ti minutového nákupu se dalo zorganizovat cokoli. Tep se mi zrychloval.

Když nás zavezl na dvůr a z domu vyšla opravdu jakási žena, trošku se mi ulevilo. Vystoupil z auta a něco jí jakoby tajně vysvětloval. Když už jejich konverzace začala znatelně přesahovat časový rámec oznámení pozdějšího příjezdu, má chvilková úleva byla ta tam. Rozhodl jsem se vzít alespoň částečně náš osud do svých rukou a jednat. Pasivní čekání v autě mne naplňovalo bezmocí.

I já jsem k jejich překvapení vystoupil a zašel se jeho manželce představit a zeptat se, jestli je opravdu v pořádku, že nás její muž vyveze do 20km vzdáleného místa. Smutnýma očima jsem jí mezi řádky dával znát, že jsme slušní chlapíci a jestli je s námi zamýšleno něco nekalého, ať má slitování.

Rozjeli jsme se. Dvacet kilometrů zatáček lesem. Šofér už vypadal, že to nemá příliš pod kontrolou. Jel snad dvacítkou, v ruce držel kelímek s jakýmsi alkoholem, když za ním bylo auto, zastavoval a nechával ho předjet. Vymetal škarpy. Pak uprostřed lesa zastavil, že se musí vypísknout. Šel jsem raději s ním a dával si dobrý pozor, po čem že to šmátrá v přihrádce ve dveřích. Ještě že se nedívám na horory.

Nakonec nás opravdu dovezl až na místo, kam jsme potřebovali. Poděkovali jsme a měli se k odchodu. On ale že prý půjde s námi žádat o to povolení. Nakonec zmizel, ani nevím jak. Ulevilo se mi. To každopádně.

U okénka nám bylo vyhověno. Zaplatili jsme pár poplatků a optali se na informace. Jak to nahoře vypadá s počasím, se sněhem, s vulkanickou aktivitou Popocatepetlu. Sníh nahoře prý je, počasí se mění každou chvíli, předpověď na zítra není k dispozici a předpokládaná aktivita Popocatepetlu jakbysmet. Prý budeme potřebovat průvodce a vybavení.

Pronajali jsme si tedy na dva dny archaické mačky a cepíny. Odhadem tak ze 70. let. A v osm v noci vyrazili na noční pochod k prvnímu záchytnému bodu, jímž byla chata u televizního vysílače. Po dvou hodinách stoupání s plným báglem jsme na ní konečně dorazili. Přivítal nás sympatický horský vlk, který nás požádal o nehlučnost a zanechání věcí v chodbě. První horolezci prý vstávají v půl druhé, další v půl třetí. My svůj budíček natáhli na 4 hodiny ráno. Vyrazit se musí co nejdřív, kolem poledne se začíná tvořit oblačnost a horší se viditelnost. Poledne je časem, kdy je třeba začít opět sestupovat.

Trošku jsme povečeřeli, bágly si radši vzali s sebou do místnosti, jen Karlos nechal svůj vypůjčený cepín uložený za lavičkou na chodbě. Ráno tam už nebyl.

Nocovali jsme v nadmořské výšce 4020 m. Nemohl jsem spát. Jestli jsem spal první hodinu, tak to bylo hodně. Málo kyslíku. Když jsem se dvakrát nadechl, zadýchal jsem se u toho. Jako bych potřeboval ještě třetí nepřirozené nadechnutí, abych svůj stav uvedl do normálu. Bylo to hodně zajímavé a dost nepříjemné zjištění. Oka jsem už nezamhouřil. Když navíc začali vstávat neohleduplní horolezci, kteří nechali v pokoji hodinu svítit a hlučně si cosi vykládali, bylo mi jasné, že hodina spánku před životním výstupem nebude to pravé ořechové.

Ve 4 zazvonil i náš budík a já hodně zvažoval možnost, že vůbec nevyrazím. Trochu mne bolela hlava, byl jsem unavený a především vůbec neměl chuť cokoliv pozřít. Nakonec jsem ale slupnul Karlosův paralen a uvědomil si, že takováto příležitost se již nemusí opakovat. Všude byla tma. Vyrazili jsme s jednou baterkou. A bez průvodce.

Zpočátku jsme trošku bloudili, což mi na náladě nepřidávalo. Pak již ale vše probíhalo dle Karlosova plánu. Pětihodinové stoupání s dvanáctikilogramovým batohem. Postupem času se můj krok zpomaloval a frekvence zastávek zvyšovala. Ve své poslední fázi výstupu jsem již počítal každý krok. Po dvaceti jsem musel odpočívat. Odměnou nám byl vskutku nepopsatelný pohled na majestátný Popocatepetl v záři vycházejícího slunce.

http://www.youtube.com/watch?v=CaQr76cHJ88&feature=channel_page

VIDEO - Výhled z výšky 4700 m. n. m.

Poslední hodinka již byla utrpením. Nedostávalo se mi dechu. Zabalil jsem svůj výstup někde na kvótě 4700 m. n. m. Bojoval jsem sám se sebou, dál už to nešlo. Na první opravdový výstup to myslím nebylo nejhorší. Karlos pokračoval sám. Vrátil se za dvě hodiny a zdolal hranici 5000 m. Blahopřeji, je to borec. K hranici sněhu se však ani on nedostal. Cepín, mačky, dva spacáky a těžké boty v batohu jsem tedy nesl úplně zbytečně. A že se pronesly.

Když jsem na svého kamaráda dvě hodiny čekal na místě, jež se mi stalo horolezeckým stropem, trochu se mi přitížilo s dýcháním. Kolem poledne se navíc začaly – přesně dle předpovědi mého parťáka – stahovat mraky. Naštěstí jsem se ale svého přítele ve čtvrt na jednu opravdu dočkal. To bylo radosti. Mohl nastat sestup. V prachu a kamení nám trval asi 2 hodiny. Bylo to v pohodě. O moc lepší než-li se drápat nahoru.

Z pod hory jsme navíc chytli stopa až do Mexico City. To nám trošku zvedlo náladu, neboť si chlapík z kanclu za odcizený archaický cepín naúčtoval nekřesťanských 400 pesos. Vydřiduch.

-------------------------------------------------------------------------------------

NOVINKY A FOTKY přímo z Mexika (galerie: studenti, čeští podporovatelé, příroda a okolí):

http://my.opera.com/Filippo-CommUNITYinspiration

Všeobecné informace o projektu:

www.communityinspiration.com

VIDEA (nejen) z výuky

http://www.youtube.com/user/FILIPPOsenaCI

Starší články (chronologický vývoj projektu) lze nalézt na pravé straně pod kontaktem v „seznam rubrik“ ...

NOVINKA: CI vydalo první publikaci: Bezpečnostní manuál pro oblast LATINSKÉ AMERIKY

http://www.communityinspiration.com/prirucka.htm