Noční dobrodružství a ztracené děti

Kapitola dvacátá. Noc byla krátká. Rozlučková párty se studenty se protáhla, a tak jsme začínali balit až po jedenácté. Po půlnoci bylo hotovo. Uklizený bungalov vypadal neosobně a smutně. Čtyři vzorně vyrovnané batohy u dveří ztělesňovaly nevyhnutelný moment loučení.

Vstali jsme po šesté, v sedm pro nás měl přijet Noé. Naše poslední snídaně v Casa del Escritor. Epi a Roberto, naši adoptivní rodiče, nemohli chybět. Nucené úsměvy, fráze o tom, jak třeba někdy příště ... Byl jsem rád, že jsem na loučení tentokrát nebyl sám. Únava z nevyspalosti se stala dobrou záminkou k maskování pocitů dojetí. Poslední rozloučení v mayštině, poslední objetí ...

Noé dorazil v půl osmé. Rozhodli jsme se využít posledního dne k návštěvě pyramid v archeologickém komplexu Dzibanché, přibližně hodinu a půl cesty od Bacalaru. Jimmy se svými kamarády vyrazil ještě dříve, aby cestou stihli pozorování ptactva. S dalekohledy je to zábava. Potkat jsme se měli až na místě.

Po prohlídce turisticky celkem nenápadného komplexu, který ovšem disponuje hned několika zajímavými pyramidami, nastal čas rozloučení s Jimmym. Hodně nám během pobytu v Bacalaru pomáhal, i on nám bude chybět.

Noé vzal na výlet i svého dvaaosmdesátiletého dědu, neuvěřitelně vitálního a energického seniora. Člověk by mu tipoval klidně i o patnáct let míň. Krom toho, že je odborníkem na léčivé rostliny, je také znamenitým kuchařem, což nám dokázal pozváním na oběd. Zbytek odpoledne jsme tak strávili v Chetumalu, ve společnosti Noého sympatické maminky a prarodičů. Relaxace před dlouhým nočním přejezdem do Veracruzu nám přišla vhod.

V šest hodin odpoledne přišla další těžká chvíle. Rozloučení s naším parťákem Noém, který nás vyprovodil na autobusové nádraží. Před příjezdem do Bacalaru jsem ho znal pouze z jedné schůzky v Mexico City. Po dvou měsících jsme ale opouštěli opravdového kamaráda, který si nás získal jak dobrým srdcem a skromným vystupováním, tak profesionálním přístupem, odolností a na místní poměry vysokou spolehlivostí a efektivností. Jsem si jist, že United Vision získalo do svých řad skvělého spojence.

Když jsme usedli do autobusu, který nás měl za 17 hodin vysadit na úplně novém, neznámém místě, zacloumala mnou nostalgie. Přehrál jsem si v hlavě průběh naší sedmitýdenní mise.

Vybavil se mi přílet z Mexico City, rozechvělé několikahodinové čekání na chetumalském letišti a první rozhovor s mladým hlídačem. První popříjezdové pocity euforie. Následné partyzánské dvoutýdenní přebývání v Aldrinově zahradní kanceláři, vygradované onemocněním Lindy. Získání azylu v Casa del Escritor a adrenalinové stravování U Šneků. První cesty do izolované vesničky Buenavisty a skamarádění se s Donem Pedrem. Lekce mayštiny a přeplněné mikrobusy bez jízdního řadu. Nadšení dětští studenti, fascinace Pepou a nelehká práce s dospělými. Poznání Jimmyho a nezapomenutelných čtrnáct dnů s Lindou a Rickem.

Je až neuvěřitelné, kolik jsme toho stihli za tak krátkou dobu prožít. Pouhých sedm týdnů dobrovolnického pobytu vydalo na devatenáct článků a spousta dalších zážitků zůstala nezaznamenána, neboť prostě nezbýval čas. Například výlet do démonicky působící komunity Menonitů, o kterém se Linda zmiňovala na svém blogu.

Článek zmiňující výlet k Menonitas do komunity Nueva Salamanca.

Rozjeli jsme se. Komfortní dálkový autobus společnosti ADO se dal do pohybu. Prokličkoval ulicemi Chetumalu a vydal se na divokou noční jízdu přes Campeche a Villa Hermosa do státu Veracruz. Každým kilometrem, každou hodinou nás přibližoval novému dobrodružství a vzdaloval od všeho prožitého v Quintana Roo.

Po více než čtyřiadvaceti hodinách zběsilé jízdy a kličkování mezi hlubokými výmoly, ze kterého tuhla krev v žilách, jsme vystoupili na terminálu v Xalapě, hlavním městě státu Veracruz.

Když autobus dorazil do cílové destinace, opravdu se mi ulevilo. Na radu zkušených cestovatelů Ricka a Lindy jsme si zamluvili sedadla číslo jedna a dva, abychom měli nejlepší výhled a nic nepropásli. A zážitek to byl! Užili jsme si mnohahodinovou noční horskou dráhu v přímém přenosu, navíc často pod palbou intenzivního lijáku, na úzkých silnicích, po kterých se valily proudy vody. Řidič očividně nebyl žádný začátečník.

Sotva jsme vstoupili do příjezdové haly, už se k nám řítily naše místní spojenkyně, šéfka organizace Mujeres Productivas Imelda a její asistentka Monica.

"A kde máte děti?", šokovaly nás svou první otázkou ...

---

www.UNITED-VISION.org

TEACH - LEARN - CREATE