Podpořme mexické ženy
Vracet se v takovém kraválu zpět do postele nemělo cenu. Za pár hodin jsme beztak měli Jalcomulco opustit definitivně. Akustická bezohlednost je jedním z mexických koloritů, po kterých se mi stýskat nebude.
Poslední ráno v Jalcomulcu jsem se snažil zkrátit na minimum. Loučení s naší adoptivní rodinou, především s malými dětmi Adolfem a Alanou, bylo trýznivé samo o sobě, nebylo nutné těžkou chvíli prodlužovat. Pevné objetí, stisk ruky, rozpačitý úsměv a předem trochu provinilé ujištění, že se určitě ještě uvidíme ...
Popadli jsme bagáž a rychle vyběhli na ulici. Poslední zamávaní a pak už jsme se s tím prali každý sám. Mlčky jsme došli až na zastávku autobusu. Pokusem o úsměv jsme jeden druhého nenápadně zkontrolovali, jak na tom je. Zdálo se, že až na pár slz je to v pohodě.
Nastoupili jsme do autobusu a došlo nám, že je to naposled. Poslední "rafting bez vody".
video - neuvěřitelné kodrcání v autobuse ...
Rozkodrcaný vrak nás definitivně odvážel z malebného městečka, které se nám na dva měsíce stalo domovem, a já při pohledu z okna vzpomínal na náš příjezd. Vybavil jsem si tehdejší hořkosladké pocity očekávání a nejistoty z neznámého. Ani jsem si neuvědomoval, že je za pár hodin budeme v nové komunitě prožívat znovu. Že si celý cyklus "příjezd - adaptace - loučení" zopakujeme v krátké době již potřetí. A naposled.
Řidič ze svého úpějícího stroje ždímal maximum tak jako obvykle a Jalcomulco se nám rychle ztrácelo z dohledu. A s ním i ti, kteří nám během naší mise nejvíc přirostli k srdci.
Zavzpomínal jsem na klidného a mírumilovného Dona Martina, který nás překvapil svou fyzickou kondicí. Svůj pozemek, na kterém pěstuje mango, banány, kafe a další plodiny, leží od Jalcomulca několik kilometrů a vede k němu jen malá horská cestička. Cesta tam a zpět nám trvala přes tři hodiny a díky zběsilému tempu jsme si ani nemohli vychutnat nádherné přírodní scenérie, jež tvoří okolní kopce a řeka Pescados. V období sklizně Don Martin absolvuje tuto štreku i třikrát (!) za den. A s několik desítek kilogramů těžkým nákladem.
video - pochod s Martinem a trsem banánů na hlavě
Na aktivní a podnikavou Doňu Irmu jsem si vzpomněl v souvislosti s úžasnou masáží, kterou mi byl zpříjemněn poslední večer, a také nezapomenutelným prodejem pečiva v ulicích Jalcomulca.
Zhruba tři týdny před naším odjezdem získal švagr Doni Irmy, pekař Francisco, nový stroj na míchání těsta. Vyšel v přepočtu na bratru 50.000 Kč a byla to velká událost pro celou rodinu. Od toho dne mohl začít péct ve velkém a Doňa Irma každý den vyrážela s pečivem naloženým na kolečku do ulic Jalcomulca. A protože je při tomto druhu prodeje nezbytné celou cestu hlasitě vykřikovat "pééééééčivo, péééééčivo", stalo se atrakcí jak pro malé děti, tak pro nás.
video - prodej pečiva v ulicích Jalcomulca
Nejstarší dcera Irmy, Sirénie, se krátce po našem příjezdu stala oficiální královnou karnevalu. Speciální ručně malované šaty za několik tisíc, jízda na koni a noční průvod s přehlídkou krásných modelů za účasti přibližně čtyřiceti mladých studentek střední školy. I to byla akce, na kterou se nezapomíná.
video - noční karnevalová přehlídka v ulicích Jalcomulca
Nejvíc se mi ale bude stýskat po dětech, pětiletém Adolfovi a osmileté Alaně. S těmi jsme si užili opravdu spoustu legrace. Ať už to bylo při vyučování angličtině, žonglování, hraní fotbalu, čtení pohádek, anebo prodeji pečiva. Vždy byly vstřícné, milé a přitom nádherně bezprostřední.
video - s Alanou s Adolfem na výletě v lese
Vůbec jsem velmi zvědav, jak na nás budou děti vzpomínat s odstupem času. Za pár let, až vyrostou a stanou se z nich teenageři. Zda-li se třeba jednou v dospělosti nebudou chtít podívat do Evropy a vystopovat své učitele angličtiny z dětství. Minimálně na youtube budou mít krásnou vzpomínku na naše společné chvíle.
A strašně rád bych viděl, jak se za deset let bude malý Adolfo tvářit na naše rozlučkové video, na kterém nám zatancoval skvostný breakdance. Je to šoumen a kdo zří jeho kulturní číslo, nemůže ho dle mého názoru nemilovat.
Adolfo - tanečník, aneb breakdance z Jalcomulca
Adolfo s námi v posledních dnech trávil téměř veškerý volný čas, a tak se k nám připojil i ve chvíli, kdy jsme šli vzdát poslední hold památce naší babičky. Pro tu jsem u řeky Pescados vytvořil památeční kámen, který má navždy symbolizovat, že se její krásná duše vydala na cestu za věčným světlem právě ve chvíli mého dobrovolnického působení v této mexické vesničce.
Malý Adolfo je tak jediným občanem Jalcomulca, který by jednou mohl ostatním objasnit, kde se u řeky vzal pomalovaný kámen s českou vlajkou, jménem a křížkem s datem 23. 12. 2011. Ale protože z toho ještě nemá rozum a pravděpodobně vůbec nepochopil, že moje babička v Jalcomulcu nikdy nežila, ještě se z toho pro místní může časem stát zajímavá záhada. A tak se část naší babičky dočká nesmrtelnosti.
Konečně jsme se dokodrcali do Coatepecu. Sraz s Imeldou, která nás do Papantly vezla, byl v parku v centru města. Naše mexická spojka měla ještě nějaké zařizování po úřadech, takže byl během čekání čas zavzpomínat i na tuhle pozoruhodnou osobu.
Imelda je iniciátorkou velmi úspěšného konceptu Mujeres Productivas, který je ověnčen několika celostátními oceněními a jehož cílem je vymanit mexické ženy z ekonomické závislosti pomocí drobného podnikání.
V různých vesnicích se pod hlavičkou MP (Produktivní Ženy) sjednocují ženské kolektivy, které se věnují tradičním řemeslům. Imelda zajistí profesionála, který uspořádá kurz a zájemkyně vyškolí. Pokud jsou výrobky kvalitní, nastává druhá fáze podpory - propagace. K tomuto účelu Imelda používá své tři kamenné obchůdky a internet.
V první fázi model funguje výborně. Imeldě se daří získávat na rekvalifikační kurzy podporu od státu, takže vyškolených žen jsou po celém Veracruzu stovky. Jenže problémem zůstává odbyt. Mnoho žen pomalu propadá skepsi, neboť prostě nemají práci, mexický trh negeneruje po tradičních produktech dostatečnou poptávku. Některé produkty jsou přitom skutečně nádherné (galerie). Ať už se jedná o ručně vyšívaný textil či bižuterii z přírodních materiálů.
I z toho důvodu je pro Imeldu United Vision klíčovým spojencem. Právě díky naší infrastruktuře mohou produkty mexických žen proudit do Evropy. Zvýšit odbyt, to je poslední detail, který chybí neziskové organizaci MP k tomu, aby její členky dosáhly toho, za co bojují. Za důstojnější životní podmínky pro sebe a své rodiny.
Celý model jsme si mohli prohlédnout zblízka. O nedělích, kdy jsme neučili, nás Imelda vozila po malých odlehlých komunitách, kde nám byly tamní typické produkty prezentovány. A spolu s hotovými výrobky i proces jejich zhotovování. Bylo úžasné sledovat zrod krásných tradičních předmětů přímo před našima očima:
video - vyšívání tradičních vzorů na textil
Nejzajímavější byl ale výlet do několik hodin vzdálené vesničky El Conejo. Ta leží v nadmořské výšce 3.200 m a její obyvatelé jsou vystaveni přetěžkým klimatickým podmínkám. Půl roku spalující slunce, půl roku zima s teplotami hodně pod nulou. To vše je nutné přečkat v primitivních obydlích bez izolace a topení.
Klimatické extrémy se nelibě projevují především na kvalitě kůže. Nejvíce pochopitelně trpí děti, jejichž pokožka je nejcitlivější. Účelem naší návštěvy tak nebyla pouze ukázka výroby originálních produktů z jehlic borovice (krom brambor zde už téměř nic dalšího neroste), ale také domluvení návštěvy lékařky, která místní ženy naučí vyrobě vlastních ochranných krémů, díky kterým budou v odbobí největších mrazů a veder chránit sebe i své děti. Na tuto cestu nás doprovodily ještě dvě zástupkyně jiné mexické neziskovky.
A ačkoli mají obyvatelé El Coneja celou řadu existenčních problémů, nikdy vás neopomenou pozvat na oběd. Mexická pohostinnost je věc, která mne dojímala už v mayské vesničce Buenavistě. Kdo má nejméně, nejvíc se dělí. Pro nás Evropany nepochopitelná rovnice.
Z dalších úvah a vzpomínek na nedávno prožité mne vytrhl již dobře známý zvuk klaksonu. Konečně před námi zastavil koráb s logem Mujeres Productivas a za volantem na nás mávala věčně rozesmátá Imelda. Pokynula nám, abychom naložili bagáž a mohli vyrazit do v pořadí již třetí komunity, kde se budeme snažit pomoct místním obyvatelům výukou angličtiny.
Unaveně jsem nakládal naše batohy do úložného prostoru a překvapeně se ptal sám sebe, kde se v Imeldě neustále bere všechna ta síla a optimismus. Kvůli extrémnímu pracovnímu vytížení se jí rozpadla rodina a ani poslední zprávy z Papantly nebyly povzbudivé. Podle nejnovějších zpráv se do kurzů zatím nezapsal téměř nikdo. Čekal nás pětihodinový přesun a nepřipravený terén. Během měsíce příprav se nepodařilo zajistit ani studenty, ani místo našeho ubytování. A Imelda nás přesto vítala s úsměvem na rtech.
Respekt!
---
TEACH - LEARN - CREATE
Filip Šena
Bod zlomu, aneb konec dobrý, všechno dobré
Ačkoli naše intenzivní propagační snahy přilákaly na úvodní hodiny pouze tři desítky mexických studentů (potřebovali jsme jich dvakrát tolik), atraktivní konverzační výuková metoda si rychle získala jejich důvěru. Stačily dvě výukové lekce (celkem 5h u dospělých a 3h u dětí) a nadšení a vděční obyvatelé Papantly začali kurzy angličtiny s českými dobrovolníky United Vision doporučovat všude ve svém okolí.
Filip Šena
Přestřelka a velká zmrzlina
Ačkoli je Veracruz považován za jeden z nebezpečnějších států mexické federace a čas od času jsme v ulicích Coatepecu skutečně narazili na po zuby ozbrojené příslušníky armády, žádné zvýšené bezpečnostní riziko jsme nepociťovali. Tím víc nás ale zaskočila informace, že přímo v centru Papantly proběhla přestřelka jen pár dní před naším příjezdem.
Filip Šena
Boj o pozice, jednání s radnicí
Během pětihodinové jízdy z Coatepecu do Papantly Imelda vyřizovala jednu SMSku za druhou. V úhrnu jich mohlo být klidně ke třicítce.
Filip Šena
V centru říše Totonaků, aneb první problémy v kultovní Papantle
Kapitola třiatřicátá. Když jsem před měsícem kolegům oznámil, že Imelda navrhuje pro poslední část pilotní fáze česko-mexického rozvojového projektu United Vision kultovní a světoznámou Papantlu, zavládlo nadšení.
Filip Šena
Pětiletý génius
Kapitola jedenatřicátá. Naše poslední dny v mexickém Jalcomulcu byly všechno možné jen ne poklidné.
Filip Šena
Good-bye Jalcomulco
Kapitola třicátá. Pokud se nám loučilo těžko se studenty z Coatepecu, za kterými jsme dojížděli dvakrát týdně rozkodrcaným autobusem, pak ukončování dobrovolnické mise v "domovském" Jalcomulcu muselo logicky bolet dvojnásob. A také bolelo.
Filip Šena
Závěrečné zkoušky, propagace Evropy a loučení v Coatepecu
Kapitola devětadvacátá. Dva měsíce utekly jako voda a nastal další složitý okamžik. Ukončování kurzů a loučení s lidmi, kteří nám během pobytu v Coatepecu a Jalcomulcu rychle přirostli k srdci.
Filip Šena
Aktivní ženy, zdravotní trable a smutná zpráva
Kapitola osmadvacátá. Mexické Vánoce nelze považovat za svátky klidu a míru. Alespoň v Jalcomulcu, kde se lidé hlasitě veselí až do pozdních ranních hodin. Spousta alkoholu a nemístně hlasitá muzika devalvují pro nás posvátnou atmosféru Štědrého večera a dělají z této mimořádné noci prostě jen další z celé řady prosincových pařeb.
Filip Šena
Mexické Vánoce nezabodovaly
Kapitola sedmadvacátá. Ačkoli jsme se pro svůj exotický vzhled stali coby Josef a Panna Marie hvězdami předvánočních oslav v mexickém Coatepecu, konec roku nestál za nic.
Filip Šena
Marií a Josefem v mexickém betlému, aneb nejhorší Vánoce
Kapitola šestadvacátá. Z posledních čtyř jsem v Mexiku trávil troje. A nic nenaznačovalo tomu, že by ty letošní měly být těmi nejhoršími. Ba naopak. Zhruba před měsícem přišli naši přátelé s nápadem, že bychom mohli v osmdesátitisícovém Coatepecu pózovat v živém betlému jako Josef a Marie.
Filip Šena
Uřvaná reggae party, stěhování a adoptivní rodina
Kapitola pětadvacátá. Po několika prvních nocích v chatičce nad Jalcomulcem jsme se rozhodli přestěhovat přímo do vesnice. Tím se nám naskytla možnost ozkoušet si na vlastní kůži život v pravé mexické rodině.
Filip Šena
Rafting bez vody, aneb sláva šoférům mexických autobusů
Kapitola čtyřiadvacátá. Uvízli jsme na mexické okresce. Byla noc. Všude tma a ticho, nejbližší vesnice 20 kilometrů.
Filip Šena
Polní podmínky a noční karambol
Kapitola třiadvacátá. Po vřelém přivítání v Jalcomulco a Imeldou profesionálně pojaté organizaci výukových skupin nastal okamžik pravdy. Po několika týdnech příprav se mělo konečně ukázat, zda-li jsou čeští učitelé angličtiny skutečně tak dobří, jak tvrdí.
Filip Šena
Mexická organizace Produktivních Žen
Kapitola dvaadvacátá. Po příjezdu do mexické vesničky Jalcomulco se zdálo, že o nás bude skvěle postaráno. Partnerská organizace Mujeres Productivas, pod vedením hyperaktivní Imeldy, nám vzorně asistovala úplně ve všem.
Filip Šena
Aklimatizace v obávaném Veracruzu
Kapitola jednadvacátá. Čas vyměřený pilotní fázi českého rozvojového projektu United Vision v mexickém Karibiku se naplnil. Nočním spojem jsme se z Bacalaru přesunuli do druhé vytipované lokality, více než tisíc kilometrů vzdáleného Jalcomulca ve státě Veracruz.
Filip Šena
Noční dobrodružství a ztracené děti
Kapitola dvacátá. Noc byla krátká. Rozlučková párty se studenty se protáhla, a tak jsme začínali balit až po jedenácté. Po půlnoci bylo hotovo. Uklizený bungalov vypadal neosobně a smutně. Čtyři vzorně vyrovnané batohy u dveří ztělesňovaly nevyhnutelný moment loučení.
Filip Šena
Podivín Pedro a Thank you Česká Lípa
Kapitola devatenáctá. Náš čas v Bacalaru se naplnil. V minulém článku jsem se snažil poreferovat o dílčích aspektech naší dobrovolnické mise, jako např.: lokalita, ubytování, strava a zhodnocení kurzů pro děti. A jak se nám zadařilo s dospělými studenty? A co se bude na Mayské riviéře dít dál?
Filip Šena
Loučení
Kapitola osmnáctá. Náš téměř dvouměsíční dobrovolnický pobyt v mexickém Bacalaru se nachýlil ke svému konci. Určité věci se zdařily na jedničku, na jiných je třeba ještě zapracovat. Celkově lze ale první část pilotní fáze rozvojového projektu United Vision považovat za úspěšnou.
Filip Šena
Apokalyptický Mahahual a korálové útesy
Kapitola sedmnáctá. O našem intenzivním přátelství s penzisty z Montany, žongléry Rickem a Lindou, jsem psal již minule. Po několika příjemně strávených dnech v Bacalaru jsme se rozhodli, že podnikneme společný výlet za hranice města. Volba padla na přímořský Mahahual, město proslavené korálovými útesy a apokalyptickým úderem hurikánu Dean v roce 2007.
Filip Šena
Věk nerozhoduje
Kapitola šestnáctá. Když nám Jimmy oznámil, že se na dva týdny vydává zpět do USA, posmutněli jsme. V Bacalaru byl naší hlavní spojkou, bral nás na výlety po laguně, mohli jsme u něj prát a používat internet. I přesto, že jsme jej znali sotva dva týdny, bylo jasné, že nám bude chybět. Náš pobyt se navíc přehoupl do své druhé poloviny a do odjezdu nezbývalo mnoho.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 119
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3052x
Od září 2011 pilotní dobrovolnická mise v Mexiku, v barvách UNITED VISION.
Seznam rubrik
- UNITED VISION
- Pobyt a výuka v Huasce (MEX)
- Pobyt a výuka v Rio Manso (MEX
- Cesty po Mexiku a zážitky z ni
- Nezařazené
Oblíbené blogy
- HLAVNÍ BLOG Filipa (United Vision) - fotky, videa
- HLAVNÍ BLOG Lindy (United Vision) - fotky, videa
- Vojta dobrovolničí v Anglii