Aklimatizace v obávaném Veracruzu
Na autobusovém nádraží v Coatepecu na nás čekala Imelda, šéfka místní partnerské organizace Mujeres Productivas, se svojí asistentkou Monikou. Uvítaly nás šokovaným pohledem a překvapivou otázkou "a kde máte miminka?".
Byl jsem z jejich ustaraného výrazu a nečekaného dotazu natolik konsternován, že jsem se musel zeptat, co se zde, ve Veracruzu, myslí pod pojmem "miminka". "Malé děti", podívala se na mne trochu překvapeně Imelda a její odpověď mi celou záhadu nijak zvlášť objasnit nepomohla.
Dámy nás naložily do služebního vozu a vydali jsme se do hodinu cesty vzdáleného Jalcomulca, které se mělo stát novým místem našeho vzdělávacího působení. Stále mi vrtalo hlavou ono prapodivné nedorozumění. Po čtyřiadvacetihodinovém transportu z Chetumalu jsem nebyl zrovna v nejlepší fyzické ani duševní kondici, ale že bych někde zapomněl miminka, to bych si musel pamatovat. A co teprve Linda.
Během dalšího zběsilého kličkování mezi výmoly se situace naštěstí začala pomalu objasňovat. Mujeres Productivas nemají vlastní internetové stránky, jsou však velmi aktivní na facebooku, kde mají také svůj profil a téměř 5.000 přátel.
(profil Mujeres Productivas na facebooku)
Pár dní před odletem do Mexika jsme s Lindou v Praze navštívili mé kamarády ze studií, sympaťáky Lucku s Mejdžrem, a jejich dvě malé princezny. Právě naši společnou fotku s holčičkama z této návštěvy spatřila Imelda na mém facebookovém profilu pár dní před naším ohlašeným příjezdem. A tím se spustil malý lokální poplach.
Imelda patrně nechtěla působit neomaleně dotazem, zda-li jsme skutečně tak nezodpovědní, že jsme si na půlroční dobrovolnický pobyt do Mexika přivezli i dvě malé děti, a tak začala vše připravovat na příjezd nikoli lidí dvou, ale čtyř.
A protože jsou Mujeres Productivas sehraným týmem velice akčních žen různých věkových kategorií, začaly shánět postýlky a dětské oblečení, neboť se pár dnů před naším příjezdem v oblasti výrazně ochladilo.
Dorazili jsme do sympatického městečka koloniálního střihu a vydali se ubytovat. Vytipované místo se nacházelo ve stráni nad vesnicí. Rozlehlý oplocený pozemek se zastřešenou terasou (prostor plánovaný pro výku), vlastní temazcal ("iglů" určené k obřadnému saunování) a dvě samostatné chatičky. První pro mne, druhá pro Lindu s dětmi. Tak nám to vysvětlili přítomní pánové Martin a Samuel, kteří pro nás místo společně vybrali a pronajali.
Po prohlídce našeho nového domova následovalo pozvání na večeři dolů do vesnice, k rodině Dona Martina. "A kde máte děti?", nezklamala nás jeho manželka, Doňa Irma. Na plotně voněl kotel přírodního zeleného čaje, který u nás známe v sušené verzi pod pojmem "lemon grass".
Už po pár prvních hodinách bylo zřejmé, že v Jalcomulco o nás bude dobře postaráno po všech stránkách. Velká část napětí z úplně neznámého prostředí z nás rychle spadla.
Spali jsme tvrdě, po přesunu z Chetumalu jsme byli notně unaveni. Vzduch nad městečkem byl čistý a chladný. Klidnou, hvězdami prozářenou noc zpestřovalo občasné kokrhání kohoutů a hlasité hýkání oslů. S rozbřeskem se rozezpívali první ptáci.
Druhý den nás Doňa Irma pozvala na snídani. Sestupovali jsme obezřetně po kamenitém srázu směrem do vesnice a cestou zaznamenávali zvědavé pohledy místních starousedlíků. Každý náš úsměv a pozdrav byl opětován. Bylo to příjemné přivítání.
Zanedlouho dorazila Imelda, abychom mohli začít připravovat výukové kurzy. Vše bylo víceméně předorganizováno, stačilo navrhnout rozvrhy, požadované počty studentů a obeznámit předběžné zájemce o první informativní schůzce.
Dohodli jsme se, že kurzy angličtiny rozjedeme na třech místech:
- v adrenalinovém centru Rio y Montaňa,
- přímo ve vesnici Jalcomulco,
- v hodinu vzdáleném Coatepecu, kde sídlí organizace Mujeres Productivas.
Ač první společné sezení, působili jsme jako sehraný tým. Imelda je schopná a rázná manažerka, Irma zná každého ve vesnici. K tomu jejich nápomocní a ochotní manželé Martin a Samuel.
Jídelna Doni Irmy se začala rychle plnit. Přišly se s námi seznámit její děti Adolfo (5), Alana (8) a Sirénia (17), přiběhlo i pár malých kamarádů ze sousedství. Samuel, exmanžel Imeldy, přivedl své dva dospívající syny, Chrystiána a Kevina. V průběhu dne dorazilo několik dalších spolupracovnic z organizace Mujeres Productivas. Všichni se přišli podívat na dva bílé dobrovolníky z daleka a jejich dvě malá miminka.
Začalo první oťukávání, první zvídavé dotazy. A vzhledem k početnému publiku jich nebylo málo. Nakonec Linda musela sednout k internetu a na facebooku najít fotky našich rodinných příslušníků a kamarádů. Mělo to úspěch. Našlapaná jídelna si vyžádala také naše domovy. A tak jsme se skrz google-maps na moment přesunuli až na českolipský Špičák a do Sosnové.
Škoda že jenom na chvilku ...
---
TEACH - LEARN - CREATE
Filip Šena
Bod zlomu, aneb konec dobrý, všechno dobré
Ačkoli naše intenzivní propagační snahy přilákaly na úvodní hodiny pouze tři desítky mexických studentů (potřebovali jsme jich dvakrát tolik), atraktivní konverzační výuková metoda si rychle získala jejich důvěru. Stačily dvě výukové lekce (celkem 5h u dospělých a 3h u dětí) a nadšení a vděční obyvatelé Papantly začali kurzy angličtiny s českými dobrovolníky United Vision doporučovat všude ve svém okolí.
Filip Šena
Přestřelka a velká zmrzlina
Ačkoli je Veracruz považován za jeden z nebezpečnějších států mexické federace a čas od času jsme v ulicích Coatepecu skutečně narazili na po zuby ozbrojené příslušníky armády, žádné zvýšené bezpečnostní riziko jsme nepociťovali. Tím víc nás ale zaskočila informace, že přímo v centru Papantly proběhla přestřelka jen pár dní před naším příjezdem.
Filip Šena
Boj o pozice, jednání s radnicí
Během pětihodinové jízdy z Coatepecu do Papantly Imelda vyřizovala jednu SMSku za druhou. V úhrnu jich mohlo být klidně ke třicítce.
Filip Šena
V centru říše Totonaků, aneb první problémy v kultovní Papantle
Kapitola třiatřicátá. Když jsem před měsícem kolegům oznámil, že Imelda navrhuje pro poslední část pilotní fáze česko-mexického rozvojového projektu United Vision kultovní a světoznámou Papantlu, zavládlo nadšení.
Filip Šena
Podpořme mexické ženy
Kapitola dvaatřicátá. Probudila mne velmi hlasitá hudba. Rozmrzele jsem se vydal ke dveřím, abych zjistil, co se to v sedm hodin ráno děje. Nešlo ale o nic zvláštního, to si jen soused trochu přivstal.
Filip Šena
Pětiletý génius
Kapitola jedenatřicátá. Naše poslední dny v mexickém Jalcomulcu byly všechno možné jen ne poklidné.
Filip Šena
Good-bye Jalcomulco
Kapitola třicátá. Pokud se nám loučilo těžko se studenty z Coatepecu, za kterými jsme dojížděli dvakrát týdně rozkodrcaným autobusem, pak ukončování dobrovolnické mise v "domovském" Jalcomulcu muselo logicky bolet dvojnásob. A také bolelo.
Filip Šena
Závěrečné zkoušky, propagace Evropy a loučení v Coatepecu
Kapitola devětadvacátá. Dva měsíce utekly jako voda a nastal další složitý okamžik. Ukončování kurzů a loučení s lidmi, kteří nám během pobytu v Coatepecu a Jalcomulcu rychle přirostli k srdci.
Filip Šena
Aktivní ženy, zdravotní trable a smutná zpráva
Kapitola osmadvacátá. Mexické Vánoce nelze považovat za svátky klidu a míru. Alespoň v Jalcomulcu, kde se lidé hlasitě veselí až do pozdních ranních hodin. Spousta alkoholu a nemístně hlasitá muzika devalvují pro nás posvátnou atmosféru Štědrého večera a dělají z této mimořádné noci prostě jen další z celé řady prosincových pařeb.
Filip Šena
Mexické Vánoce nezabodovaly
Kapitola sedmadvacátá. Ačkoli jsme se pro svůj exotický vzhled stali coby Josef a Panna Marie hvězdami předvánočních oslav v mexickém Coatepecu, konec roku nestál za nic.
Filip Šena
Marií a Josefem v mexickém betlému, aneb nejhorší Vánoce
Kapitola šestadvacátá. Z posledních čtyř jsem v Mexiku trávil troje. A nic nenaznačovalo tomu, že by ty letošní měly být těmi nejhoršími. Ba naopak. Zhruba před měsícem přišli naši přátelé s nápadem, že bychom mohli v osmdesátitisícovém Coatepecu pózovat v živém betlému jako Josef a Marie.
Filip Šena
Uřvaná reggae party, stěhování a adoptivní rodina
Kapitola pětadvacátá. Po několika prvních nocích v chatičce nad Jalcomulcem jsme se rozhodli přestěhovat přímo do vesnice. Tím se nám naskytla možnost ozkoušet si na vlastní kůži život v pravé mexické rodině.
Filip Šena
Rafting bez vody, aneb sláva šoférům mexických autobusů
Kapitola čtyřiadvacátá. Uvízli jsme na mexické okresce. Byla noc. Všude tma a ticho, nejbližší vesnice 20 kilometrů.
Filip Šena
Polní podmínky a noční karambol
Kapitola třiadvacátá. Po vřelém přivítání v Jalcomulco a Imeldou profesionálně pojaté organizaci výukových skupin nastal okamžik pravdy. Po několika týdnech příprav se mělo konečně ukázat, zda-li jsou čeští učitelé angličtiny skutečně tak dobří, jak tvrdí.
Filip Šena
Mexická organizace Produktivních Žen
Kapitola dvaadvacátá. Po příjezdu do mexické vesničky Jalcomulco se zdálo, že o nás bude skvěle postaráno. Partnerská organizace Mujeres Productivas, pod vedením hyperaktivní Imeldy, nám vzorně asistovala úplně ve všem.
Filip Šena
Noční dobrodružství a ztracené děti
Kapitola dvacátá. Noc byla krátká. Rozlučková párty se studenty se protáhla, a tak jsme začínali balit až po jedenácté. Po půlnoci bylo hotovo. Uklizený bungalov vypadal neosobně a smutně. Čtyři vzorně vyrovnané batohy u dveří ztělesňovaly nevyhnutelný moment loučení.
Filip Šena
Podivín Pedro a Thank you Česká Lípa
Kapitola devatenáctá. Náš čas v Bacalaru se naplnil. V minulém článku jsem se snažil poreferovat o dílčích aspektech naší dobrovolnické mise, jako např.: lokalita, ubytování, strava a zhodnocení kurzů pro děti. A jak se nám zadařilo s dospělými studenty? A co se bude na Mayské riviéře dít dál?
Filip Šena
Loučení
Kapitola osmnáctá. Náš téměř dvouměsíční dobrovolnický pobyt v mexickém Bacalaru se nachýlil ke svému konci. Určité věci se zdařily na jedničku, na jiných je třeba ještě zapracovat. Celkově lze ale první část pilotní fáze rozvojového projektu United Vision považovat za úspěšnou.
Filip Šena
Apokalyptický Mahahual a korálové útesy
Kapitola sedmnáctá. O našem intenzivním přátelství s penzisty z Montany, žongléry Rickem a Lindou, jsem psal již minule. Po několika příjemně strávených dnech v Bacalaru jsme se rozhodli, že podnikneme společný výlet za hranice města. Volba padla na přímořský Mahahual, město proslavené korálovými útesy a apokalyptickým úderem hurikánu Dean v roce 2007.
Filip Šena
Věk nerozhoduje
Kapitola šestnáctá. Když nám Jimmy oznámil, že se na dva týdny vydává zpět do USA, posmutněli jsme. V Bacalaru byl naší hlavní spojkou, bral nás na výlety po laguně, mohli jsme u něj prát a používat internet. I přesto, že jsme jej znali sotva dva týdny, bylo jasné, že nám bude chybět. Náš pobyt se navíc přehoupl do své druhé poloviny a do odjezdu nezbývalo mnoho.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 119
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3052x
Od září 2011 pilotní dobrovolnická mise v Mexiku, v barvách UNITED VISION.
Seznam rubrik
- UNITED VISION
- Pobyt a výuka v Huasce (MEX)
- Pobyt a výuka v Rio Manso (MEX
- Cesty po Mexiku a zážitky z ni
- Nezařazené
Oblíbené blogy
- HLAVNÍ BLOG Filipa (United Vision) - fotky, videa
- HLAVNÍ BLOG Lindy (United Vision) - fotky, videa
- Vojta dobrovolničí v Anglii